Hana Strejčková o svém novém představení "Mezi námi" Doporučený

  • pondělí, lis 30 2015
  • Napsal(a)  Divadlo Ponec
Mezi námi Mezi námi Hana Strejčková

 Hana Strejčková se svým týmem chystá v  divadle PONEC 5. prosince premiéru svého nového představení Mezi nám. Zeptali jsme se jí na pár otázek o jeho vzniku. Co ji inspirovalo k práci na tématu hledání domova? Jaký mají podle ní na toto téma pohled dospělí a jaký děti? Jak dlouho celý projekt vznikal a kde všude na něm pracovala?

Co vás inspirovalo ke vzniku představení?

Prvotními impulsy byly multikulturální prostředí Paříže, jihomoravský venkov, kontrasty Moskvy a sibiřské tajgy, plavba do Yokohamy, metro Londýna, japonské a ruské pohádky, origami a skládačky na cesty, samotné cesty a všude na světě pocit „mezi námi – mezi vámi – spolu – sám/sama – svět vnější a vnitřní – dveře, okno, dům, klíč, domov…“.

Inspirovaly mne od počátku dětské kresby, které jsou základem a linkou celého představení, s tím dětský pohled na realitu a proměna tohoto dětského vnímání světa pod vlivem zrání a dospělých. Dlouhodobě mne inspiruje práce s dětmi, dospělými a seniory, a to jak v tvorbě tak pedagogické činnosti.

Zároveň se v představení odráží i současnost, obrázky jako cesta, moře, dům nebo cesta domů. Tomu se při práci s tématem domov, které je v podstatě nevyčerpatelné, není možné vyhnout. Bráním se ale patosu, sklouznutí k módní vlně nebo dokonce zatěžování dětského představení otázkami, které by měli řešit především dospělí.

Zajímají mne formy interakce s dětmi v rámci nonverbálního představení a řeším, kde je hranice mezi efekty participačního divadla a udržením koncentrace i během přímých interakcí. Jak udržet příběhovou nebo emoční linii, i když dětem nabídnu vstup do jevištního prostoru. Hledám, nakolik je srozumitelné taneční a pohybové vyjadřování a nakolik je možné těmito prostředky přenést emoce zejména na dětského diváka. Zároveň jako pokaždé hodně řeším pojem dramaturgie tanečního – pohybového představení a vztah předmět – pohyb, tentokrát jsem ale vedle objektů postavila i loutku.

 

Jak se v něm odráží pohled dospělých a dětí?

Celé představení ve své přípravné fázi vznikalo na základě práce s dětmi, zkoumání jejich vidění, jejich pohybových slovníků, jejich představivosti a hravosti. Už to, že jsem hledala, jak v dětech probudit odpovědi jinak než verbálně, mne navedlo na cestu rozlišování „svět dítěte“ – „svět dospělých“, kdo co a jak vidí a jak je nebo to dítě může pojmenovat. Podobně, byť v menší míře, jsem zároveň pracovala i s dospělými a seniory, abych si uměla pojmenovat rozdíly ve vnímání reality, komunikaci s ostatními a pojetí času.

Stručně shrnuto, vše, co se na scéně děje, se děje ze dvou úhlů pohledu. A to jak uvnitř, tak vně. Představení je možné sledovat jak z polštářků u hrací plochy, tak z hlediště. Tedy přímo, nebo z nadhledu. Je možné se zapojit do akce na jevišti, tedy stát se součástí příběhu, a to opět zvenku (např. namalováním domu), anebo zevnitř (jako účastník nebo dokonce hybatel děje). V představení je pak zastoupen svět dítěte, svět rodičů a svět prarodičů, přičemž svět dětí a prarodičů si je v mnoha ohledech podobný. Konkrétně, svět dětí to jsou například obrázky, hry, fantazie, proměna obyčejných věcí. Svět dospělých to je například schéma, stereotyp, ale zrovna u dospělých nechci nyní kvůli stručnosti upadat do klišé.

Zároveň dítě si z představení odnáší své zážitky a dospělí také své. Pro dítě může být (je) například zrod stromu kouzlem, které ptáčkům zabezpečí domov. Dospělý tuto skutečnost, že se na scéně objevuje postupně strom, už zpravidla vnímá komplexněji až jako archetypální obraz. Dospělý divák má možnost vysledovat vývoj jednotlivých motivů, které jsou protkávány celkem a vrstveny, dítě takto samozřejmě nepřemýšlí, ale vytváří si vlastní asociativní řady na základě toho, co vidí, vnímá, cítí, co ho zaujme a v čem se pozná nebo co pozná. Příkladem rozdílného pohledu je třeba i jednoduchý předmět na scéně, jenž oživuje – hraje si s ním představitelka dítěte, jinak s ním pak pracuje dospělý. Rozdíl je už v tomto pojmenování činnosti, neboť dítě si tady a teď hraje – dospělý takto obvykle pracuje.

A svět dětí a dospělých se nám dosud vždy spojil v závěru představení. Kouzlo hvězdné duchny má tu moc pohlcovat malé i starší, kteří se chtějí nechat unést.

 

 

 

Jak dlouho jste na projektu pracovali?

Projekt zraje od roku 2012, kdy jsem ještě studovala na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. Po návratu z Francie na podzim roku 2013 jsem v základních školách začala s tvůrčími dílnami na téma „domov“ a shromažďovala inspiraci, materiál a audiovizuální záznamy odpovědí dětí. Zlomek z těchto odpovědí, zhruba 130, jsem zařadila na úvod představení. Tvůrčí dílny intenzivně trvaly do léta roku 2015. Samotné představení se zkouší ve fázích od jara roku 2015, neboť jde o koordinaci poměrně velkého týmu včetně zahraničních spolupracovníků. Tvůrčí dílny, i když v menší míře, se konají nadále a jsou plánovány i pro příští rok.

 

 

Proč jste se rozhodli pro mezinárodní spolupráci?

Rozhodla jsem se oslovit umělce, kteří mohou s projektem souznít a pro to, co mohou projektu nabídnout. Neoslovuji záměrně zahraniční umělce, abych mohla používat slovo „mezinárodní“. Pro mne je naprosto přirozené pracovat s lidmi z celého světa, tak jako je pro mne přirozené žít a pracovat kdekoliv na světě, pokud k tomu je důvod. 
V Mezi námi tak od počátku figuruje Chinami Gentsu, moje spolužačka ze školy Jacques Lecoq z Paříže, anebo loutkář a výtvarník Sota Sakuma ad. V projektu zároveň figurují „zahraniční“ umělci a osobnosti, kteří nejsou vidět, ale buď po vzájemné dohodě realizovali podobné tvůrčí dílny na školách jako my zde v ČR, anebo sbírali audiovizuální odpovědi, a to zejména v Japonsku, Španělsku, na Slovensku a okrajově v Norsku.

 

Jak starým dětem je určené?

Představení je primárně určeno pro děti od předškoláků po šesté třídy. Je však pochopitelné i pro šikovné děti z mateřských školek, stejně tak pro starší generace, jako jsou rodiče a prarodiče. Vycházím z ohlasů po plzeňské premiéře, kdy „dospěláci“ představení hodnotili slovy „dojemné“, „cesta do dětství a dětské duše“, „výlet do vzpomínek“, „tvořivé, hravé“ atp.

 

Užijí si ho i rodiče?

Rodiče byli dětmi. Mají děti. Představení si tedy mohou užít jako dospělí rodiče svých dětí skrze jejich optiku. A dále jako dospělí, kteří sami byli dětmi – vrátit se do svého dětství. Ale užít si ho mohou i bezdětní dospělí! Protože i oni byli dětmi.  

 

 

 

Číst 2774 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v KULTURA

Tištěná revue

Další ukázky ZDE

Pomozte dětem

Život detem

PROTIPROUD

 

VIDEO ZPRÁVY

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

STRAŠIDLA ZE ZÁLESÍ

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %