Církev jako milující matka, nepřestane stát na straně národa Doporučený

  • úterý, zář 30 2014
  • Napsal(a)  Ivana Haslingerová
Palladium země české Palladium země české praha.eu

Svátek patrona naší země, svatého Václava, je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal rozhodnutím parlamentu v roce 2000 státním svátkem – Dnem české státnosti. Legenda svatého Václava je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i našeho státu. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, ona byla a je pro nás v dobách zlých nadějí, že se vše změní k lepšímu a bez ohledu na to, zda se to levicovým politikům líbí či nikoliv, bude jí i v budoucnu. Bruselští nadvládci by si přáli, abychom opustili naši minulost a zabývali se jen budoucností, ale to prostě nejde. Budoucnost každého národa vychází totiž z jeho vyspělosti a kulturnosti a ta je dána jeho minulostí. Svatováclavská pouť není proto jen jednou z běžných poutí, ale náš národ si na ní připomíná, že náš český stát existuje již přes 1000 let a máme proto důvod být na něj náležitě hrdí a nenechat si ho nikým zničit. A také je připomenutím, aby si naši, komunistickým marasmem tak poničení občané, připomněli, že náš český stát byl založen na křesťanské tradici. Dědeček a babička sv. Václava, kníže Bořivoj a jeho žena Ludmila, přijali již v době raného křesťanství z rukou sv. Cyrila a Metoděje křest a náš stát, kterému panovali, byl díky tomu okolními křesťanskými panovníky uznán jako skutečný stát kulturních lidí, nikoliv jen jako jakýsi tábor bezbožných barbarů. A jeho křesťanská tradice se držela od té doby po všechna staletí dodnes.

 Ano, náš křesťanský stát má již více než tisíciletou tradici a nic na tom nemění to, zda mu vládl často cizí panovník. Stále to byl panovník království českého. Kdyby nebyl založen, neměl ani prezident Masaryk koho osvobozovat z Rakouska-Uherska. Máme proto být na co hrdí. A to si každoročně připomínáme poklonou sv. Václavu ve Staré Boleslavi.

Důraz na slovo křesťanský není jen prázdné heslo. Státy s křesťanskou tradicí mají zakódovány kulturní hodnoty i pohled na život zcela jiný, než státy s jinými náboženstvími. Stačí připomenout, co se děje např. v muslimském světě kolem nás. A proto by si měli svou křesťanskou minulost s hrdostí připomínat nejen věřící, ale všichni občané naší země. A právě Svatováclavská pouť je jednou z důstojných připomínek naší tisícileté křesťanské české státnosti. Při každoroční bohoslužbě ve Staré Boleslavi se společně modlíme za šťastnou budoucnost a za zachování našeho národa.  Prosíme na ní Boha, aby osvítil svým duchem náš národ, aby si uvědomil svou tisíciletou historii a křesťanskou tradici a modlíme se za další šťastnou budoucnost suverénního českého státu. Zejména od dob, kdy na pražský arcibiskupský stolec usedl opravdový vlastenec Mons. Dominik kardinál Duka OP, se tyto poutě staly důstojným a důrazným připomenutím tisícileté tradice Dne české státnosti.

Mnozí politici  a dokonce i historici stále dumají nad tím, v čem spočívá velikost sv. Václava, že i tisíc let po jeho smrti se k němu utíkáme s prosbami o pomoc v dobách těžkých a uctíváme ho, děkujeme mu v dobách klidu a míru. Věřící křesťané to ale vědí. Vědí, že velikost sv. Václava spočívá především v tom, že dokázal dát na první místo Boha a prosazoval jeho myšlenky, nikoliv pouze ty svoje. Sloužil Bohu, oslavoval ho a sláva Boží spočinula i na něm. Nehledal svou slávu a přece se mu jí dostalo, protože pochopil, že ten, kdo chce být první, musí být služebníkem. A že v důsledku toho měl naplněno srdce Bohem, což ho činilo šťastným a toto štěstí šířil kolem sebe, za což ho lidé milovali. Díky tomu byl povzbuzením pro každého trpícího. Byl prostě příkladem člověka, který nežije jen pro sebe, ale dává druhým víc, než je jeho povinnost. 

I když nejen bruselští mandaríni, ale i mnozí naši europeističtí politici vedou stále důraznější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti a zdůrazňují stále neomaleněji, že demokratiký národní stát je překonanou institucí a vlastenectví neurvale nazývají dokonce šovinismem, věřím, že se jim nakonec nepovede obětovat náš národní tisíciletý stát jakémusi nadnárodnímu nadstátnímu uskupení bez minulosti zvanému Evropská unie. Národní státy Evropy vycházejí ze svých duchovních a kulturních tradic, ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací. A žádné oficiálně naordinované ideologie jako multikulturalismy, genderismy, ekologismy a další –ismy, kterými se zaklíná EU, je nedokáží zničit.  Tradiční a konzervativní hodnoty utvářené po tisíciletí našimi předky nejde vyloučit z myslí a ze života lidí žádným zesměšňováním, byť by bylo sebe demagogičtější. Dokladem je i každoroční účast tisíců lidí na Svatováclavské pouti. Uskupení bez minulosti, jako je EU, nemůže proto nikdy získat skutečnou historickou demokratickou legitimitu. Módní povrchní  výstřelky a postoje pominou jako každá sebehezčí móda. Lidé dříve či později pochopí, že faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu v nich ničí vše tvůrčí a individuální, že otupuje jejich talent, aktivitu a pracovitost, protože to vše se přestává v paternalistickém státě vyplácet.  Pochopí, že ke skutečně plnohodnotnému životu musí mít pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné.

Zejména v dnešní uchvátané době, kdy lidé přestávají myslet na druhé, jsou proto zapomenuti stejně myslícím okolím a z toho pramení jejich osamělost a deprese, bychom si měli životní postoj sv. Václava připomínat denně. Měli bychom po jeho vzoru více myslet na druhé a prosazovat jejich myšlenky. To je prozíravější než prosazovat jen sebe sama. Stavět jen na právu a ekonomické spravedlnosti, to ke šťastnému životu nestačí. Každý člověk potřebuje mít kolem sebe milující srdce. Bohužel se toto ze života současných lidí vytrácí a jak správně podotkl kdysi prezident Václav Klaus: "Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet".

Bohužel sami politici na zlepšení této zaběhnuté situace nestačí

Naštěstí Ježíš poslal nám, kteří uvěřili v jeho učení, Ducha svatého, aby mluvil k nám lidem ústy apoštolů a proroků. V důsledku toho je po staletí vliv křesťanské církve obrovský, neboť křesťanská víra je počátkem života bez konce a církev má na celém světě stále obrovskou autoritu, i když si to naše komunistickým duševním marasmem zdevastovaná společnost nechce přiznat. Tuto autoritu církve si moudře uvědomoval prezident Václav Klaus. Na svatováclavské pouti v roce 2011 zdůraznil, že "Církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské. Nehoroval tím pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouval se za to, "aby ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu, pronesla církev jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE". Protože podle něj je nezbytné říkat to nahlas. Za jeho desetiletého panování byla tradice Svatováclavské pouti obnovena a on se jí účastní dodnes. I letos byl přítomen, zatímco eurofederalista Miloš Zeman poslal pouze nemastnou neslanou zdravici po Jindřichu Forejtovi.  Nebyla to zdravice o národní hrdosti a samostatnosti, jejíž myšlenky by se vybavily občanům ještě po letech, jako to dělal Václav Klaus.  

Prezident Klaus si dobře uvědomoval, jak obtížný úkol po církvi žádá

Vyzdvihl proto odvahu papeže Benedikta XVI., který byl v té době za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje rovněž terčem nevybíravých útoků, a přesto tento boj nevzdával. Zdůraznil, že je nutno po jeho vzoru riskovat i nepochopení, že je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.

 "Trápí mne stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, v němž je vlastenectví vydáváno za šovinismus, demokratický stát za překonanou instituci. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu. Řada tendencí prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z církevních představitelů. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně.  Aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby naše budoucnost byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním. Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu jakož i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely,"zdůraznil v roce 2011 pan prezident Klaus na adresu tehdy právě zvoleného pražského arcibiskupa Dominika Duky ve Staré Boleslavi. (Celý projev pana prezidenta je zveřejněn ve Fragmentech pod názvem Trápí nás stále rychleji se rozpadající hodnotový systém)

Dá se uzavřít, že prezident Václav Klaus vyzval hned po jeho zvolení Jeho excelenci pražského arcibiskupa Dominika Duku, aby mu pomohl svou autoritou v boji za zachování našeho národa a v boji za konzervativní hodnoty lidské civilizace. A tato slova nehovořil jen do větru, jen aby něco v projevu řekl. O tom svědčilo to, že tehdy jel pronést tento závažný projev i přes vysokou horečku a silnou angínu, takže mu nic nebránilo se bohoslužby neúčastnit. 

Pan arcibiskup vyslyšel prosbu prezidenta Klause.  Dominik Duka vyzval k celonárodní modlitbě za zachování našeho tisíciletého národa a modlil se za další šťastnou budoucnost našeho suverénního státu. Modlil se za to, aby EU nepřestala plnit poslání, pro které byla založena, a byla garantem křesťanské kultury a civilizace. A Modlitby za národ se konají ve Svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha pravidelně, vždy 28. den každého měsíce. Již první rok jeho pontifikátu byl z hlediska vztahů státu a církve pro naši církev rokem velmi významným, ba přímo historickým. Katedrála sv. Víta vyřešila vlastnické vztahy se státem a rovněž bylo vládou přislíbeno navrácení církevního majetku ukradeného komunistickým režimem. Toto obé posílilo vliv a postavení církve u nás.  A nakonec se podařilo prosadit její osamostatnění od nadvlády státu a získala spravedlivě ukradený majetek jako všichni restituenti.

Bohužel po oranžovém tsunami musí pan kardinál za náš národ a tím i za nás bojovat osaměle jako don Quijote, protože jeho tehdejší hradní spojenec stojí bohužel již formálně mimo politiku. Naštěstí na to není přesto sám, protože ve svém srdci chová Boha, který mu dodává obrovskou duševní sílu a tím i odvahu bojovat za správnou věc. A i když si to naše komunistickým duševním marasmem zdevastovaná společnost stále nechce přiznat, vliv katolické církve ve světě je obrovský, neboť křesťanská víra je počátkem života bez konce a církev má na celém světě stále se svými 2 miliardami věřících obrovskou autoritu. Který politik vede tak mocné uskupení jako Svatý otec?!

I naše česká katolická církev získává pod vedením metropolity pražského mons. Duky stále většího ohlasu i v cizině. Málokterý církevní hodnostář se může pochlubit tím, že celebruje mši svatou v chrámu chrámů, bazilice sv. Petra v Římě. A panu kardinálovi Dukovi se té cti dostalo a navíc symbolicky v předvečer Svatováclavské pouti - symbolu národní české státnosti. 

Letošní Svatováclavská pouť byla jedinečná ještě jednou věcí

Při křtu dostala sv. Ludmila od biskupa Metoděje Palladium neboli ochranný štít, na němž je zobrazena Panna Maria s Ježíškem jako symbol svědectví úcty k dítěti a rodině, které s přijetím křesťanství přišla mezi barbary. Měla být připomínkou, že odmítneme-li rodinu, bude to náš neodvratný konec. Panna Marie na Palladiu je záštitou rodiny na celém světě.  Tento obraz darovala sv. Ludmila svému vnukovi Václavovi, aby ho chránil ve všech bitvách. Ten ho opravdu nosil na své hrudi a vrátil se vždy zdráv. Bohužel při návštěvě bratra ve Staré Boleslavi ho neměl sebou. Nečekal ránu od vlastních a navíc zbaběle zezadu. Václav zemřel, ale Palladium přečkalo tisíc let a stále je krásné jako nové. Bylo sice také na čas ztraceno, ale jako zázrakem bylo nalezeno oráčem v poli a nikdo si netroufl tento symbol národní svátosti zničit. Když ho přiváželi z Vídně, stály podél vlaku zástupy lidu vítající ho, jako kdyby přijížděl sám císař. Dokonce ani v době padesátých let, kdy bylo komunisty zavražděno tolik lidí a zavřeno tolik kněží, nebylo zničeno, pouze zavřeno v sejfech StB. Palladium je pro náš národ svátostí. A na letošní Svatováclavské pouti bylo Palladium ozdobeno korunkami ze zlata a diamantů, kterým požehnal sám svatý otec František.

Inspirací tohoto nápadu byl pro kardinála Duku obraz mistra Karla Svolinského ve Svatovítské katedrále , na němž má Panna  Marie nasazenu svatováclavskou korunu. Rozhodl se, že by bylo krásné ozdobit hlavu Panny Marie i Ježíška na Palladiu rovněž korunkami podobnými té svatováclavské. Místo barevných kamenů byly ale použity diamanty, aby nerušily celkový obraz..

Palladium je nejen symbolem záštity rodiny, ale i toho, že církev jako milující matka nepřestane stát na straně národa. Bude se modlit za evropské národy, aby uzdravily svá zranění a navrátily se k zodpovědnosti a demokracii. Za školství, aby dokázalo vychovat z mladé generace osobnosti, které se stanou dědici země. Za křesťanské uprchlíky před muslimy z Iránu, Sýrie, Lýbie a Libanonu 

Oblaka plují, věky míjí, ale církev je zde stále…

 

 

 

Související položky (podle značky)

Právě přítomno: 451 hostů a žádný člen

Tištěná revue

Další ukázky ZDE

Pomozte dětem

Život detem

PROTIPROUD

 

VIDEO ZPRÁVY

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

STRAŠIDLA ZE ZÁLESÍ

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %